Věky jdou a mizí...

Věky jdou a mizí,

nepřehledný tém, –

mrav a řády cizí

proměňují zem.

Věky jdou a míjí,

změnily i nás,

ale našich šíjí

nedotknul se čas.

Tvrdy jsou a vzdorny;

spíš’ ve skále hloh,

povrch země korný

povolit by moh’.

Tak stojíme tiše

svoji, každý kloub,

šíji stále výše

a kořeny hloub’.