Velbloud biblický.

Kol poušť a noc, však vlídno na oáze.

Zde postanuli na své dálné dráze

mdlí poutníci, a jako v tichém stánku

zde pod vějíři palem ždají spánku.

Jest lunojasno. Čarovně i krásně

noc kouzlí v paměť Firdusiho básně;

jeť sladko chvíli, po řeřavé pouti,

než sen vše zastře, v dumách oddechnouti.

Bdí malý hlouček ještě pohromadě:

kněz, jehož oko blouznivě a mladě

zří palmu jinou – palmu mučednickou

vlát nad svou hlavou; missii on britskou

chce dohoniti na stanici její;

blíž něho učenec, jenž prospěšněji

než věroukou sloužiti chce světu,

neb výzkumnou on následuje četu,

jež vypraví se do Afriky středu;

on nezná cíle nad německou vědu;

dál sedí Turek na zkřížených nohou,

a za ním postavu zřít přeubohou, –

toť černoch sšedivělý v zotročení.

Pak jest tu poutník, o němž známo není,

čím jest, kam chce a jaké jeho losy;

on kaftan bídný, roztrhaný nosí,

a právě teď, když měsíc jasně svítí,

vzal jehlu, navlék niť a jal se šíti,

by žebrácký svůj kaftan trochu spravil,

a při tom chroustal česnek. Tak se bavil,

že ani neznamenal v horlivosti,

jak vedle něho, v krotké důvěrnosti

se v poklid složil poutník ještě jeden:

toť obr velbloud, jenž byl Turkem veden

a nosil přerůzného zboží tíhu.

Kněz na klíně měl rozloženu knihu,

již ozářilo na černém tom rouše

tak bělojasně plné luny světlo,

že by se z ní, jak ve dne, krásně četlo.

Toť Nový Zákon; právě u Matouše

byl otevřen. A pod klenutím palem

kněz mladý s pohnutím a se zápalem

hned missii svou počal žádostivě;

on nečetl, on z paměti své živě

a zaníceně, s přesvědčením žhavým

teď svatá slova hlásal: „Opět pravím,

ba pravím vám: i velbloudu je snáze,

by skrze jehelní on ucho prošel,

než boháči, by po své zlaté dráze

též nebeského království kdy došel.“

„Tak? Hezky!“ zvolal ten, jenž kaftan látal.

Byl rozzloben, neb se svým dílem chvátal

a nemohl vzdor jasu lunné noci

niť v ucho jehly vpravit živou mocí.

Však vedle něho se žasnoucí duší

se pohnul velbloud; ostřil tupé uši,

vzpjal hlavu k výši, nozdry slídně šířil

a blýskajícím okem zkumně mířil

tam po té jehle, po té hračce malé,

jež ouško má – div očím lidským znalé!

„Jak? že bych prošel? – Já, té jehly uchem?

A což as vadí na lakomci suchém –

jeť pán můj také boháč – nuž co vadí,

by vychrtlý, jak prázdná kůže hadí,

se vsoukal nějak do té modré výše,

dost široké a volné, mnohem spíše

než já, s tou horou na vypouklém hřbetě,

já v ucho jehly! Vždyť přec není v světě

již tloušťky nad tu moji nemotorné!

Já chuďas, jenž jsem zrozen křiv snad z trestu!

A člověk rovný, podoby tak vzorné,

ten že by neměl najít k nebi cestu?“

Tak dumal velbloud, všecek jatý žasem;

pak zapomněv se, pravil plným hlasem:

„Ta věta v knize – ne, ta pravdy nedí!“

A všichni tam, kde velbloud ležel, hledí;

však že to příliš nepodobno víře,

by mluvilo tak směle hloupé zvíře,

tož mysleli, když hlédli v onu stranu,

že děl to ten, jenž látal na kaftanu,

a k odpovědi každý hned se chystá.

Dí nejdřív učenec: „Jeť pravda jistá

v té větě; velbloud jehlou projde spíše

než boháč proto do nebeské říše,

že říše nebeská jest bajkou čirou!

Neb kdo své kosti složil v zemi syrou,

ten nevzkřísí se duší v život věčný;

ať boháč, chuďas, – země zpět ho nedá.

Jeť nesmrtelnosť klam jen krasořečný,

a všecky mythy zvolna zruší věda.“

On pyšně, pohrdlivě hlavu zvedl,

an mladý kněz se zatřásl a zbledl.

„Když Pán chce, projde velbloud jehly uchem,

však nikdy pyšný do nebe! Jen prostí,

jen pokorní jdou k věčné blaženosti,

jen chudí statečkem a chudí duchem!

Jeť věda stéblem topícím se v moři!

Jen Pánu, jenž ví vše, se křesťan koří.“

Kněz pokáral tak hrdosť učencovu,

a hle, i líný Turek jeho slovu

rád přisvědčil. „Ne, není to jen bájí!

Ta kniha pravdu dí. Neb vede k ráji

most hrozný, úzký tak jak ostří nože!

A boháč, zvyklý z rozkošného lože

jen po kobercích měkkých kroky vléci,

ne, nedovede most ten děsný ztéci.

Ráj na zemi měl boháč, – nás jen chudé,

kdo strádáme, ráj věčný blažit bude.“

Hle, zajiskřil zrak černochův té chvíle

a zablýskaly zuby jeho bílé;

těž on, ten rob, jenž po věk nucen hrýzti

jen němě úzdu otroctví a hany,

tím rozjařen, co slyšel z knihy čísti,

teď vypustil hněv dávno nastřádaný.

„Tak jest to pravda!“ odvážil se říci,

„tak musí to být pravda! Boháč dravý,

jenž kupuje, jak datle, lidské hlavy,

on, padouch proklínaný stotisíci,

jenž směl zde sám jen hřešit, sám jen soudit,

on nesmí, nesmí do nebe se vloudit!

On, jenž se válel v zločinném svém zlatě,

ať patří peklu od hlavy až k patě!“

Tu vyvstal ten, jenž kaftan ochátralý

byl zašíval, i druzí prudce vstali,

neb otrhánku v líci četli zjevně,

že vyzývavě, posměšně a hněvně

jim ve tvář něco vmete ku potupě.

„Nu, dobrou noc!“ děl prskaje a supě,

„já přeji pánům líbezného snění

po krásném, křesťanském tom poučení.

Já jsem jen žid; však moudrosť, duší mana,

mi vzácna od Turka jak od křesťana,

a nezapomenu, co páni ráčí

tak šlechetného smýšlet o boháči,

neb trochu též to padá na mou hlavu,

ač mám jen čtyři lodi ve přístavu

a v Kahýře své nepatrné sklady,

též v bankách evropských – nu, trochu všady,

jak pravý chudý žid, jenž v potu líce

se pachtí, aby děti měly více.

Nu, spěte sladce, dobrou noc vám přeji.“

I jde k své houni. – Zraky všechněch zejí

teď dokořán a sledují ho svorně.

„Nuž dobrou noc!“ mu každý přeje dvorně

i kloní se, an žid kol něho kráčí.

„Ach odpusťte ta slova o boháči!

My nevěděli, ani netušili,

s kým máme česť!“ – A černoch zarputilý,

jenž v peklo proklel boháče v tu chvíli,

teď podlézavě býčí krk svůj chýlí;

i Turek se svým děsným k ráji mostem

se tupě sklání v ponížení sprostém;

kněz blouznivý, jenž Pánu jen se koří,

a pyšný badatel, jenž nebe boří,

plec ohýbají s uctivostí chutě,

žid boháč když jde kolem na své kutě.

Tak stáli s vážně skloněnými čely,

až uhnízdil se židák ošumělý,

a každý z nich, své zraky spustiv k zemi,

tak vzdával milionům hold svůj němý.

I povstal velbloud jako hora z hloubi.

Noh jeho dlouhých zohýbané klouby

jak sáhovky se rozkládaly zvolna;

vzpjal hlavu vzdorně, ale trpkosť bolná

mu plála v očích. „Vím již,“ zařval vztekle

v to ticho pouště, strašným zvukem zleklé,

„vím, proč i velbloud jehlou provlékne se

spíš, nežli boháč v nebe dostane se!

Klet, nosit hrb svůj na svém vlastním hřbetě;

zřím, v čem jest kletba boháčova v světě:

on lidi, s rovným hřbetem narozené,

kam kročí, hrbí, plec jim hnusně klene,

jak na těch všechněch moudrých zde se vidí:

kde boháč jest, hned velbloudi jsou z lidí!

Tak před penězi člověk záda křiví,

že snad i v nebi všichni spravedliví

by zhyzdili své nadpozemské oudy

a změnili se také na velbloudy!

A proto boháč vyloučen je z nebe.“

Tak velbloud poučil a ztišil sebe.