VELECTĚNÉ.

Vidím, jak se hněvem chvějí vaše rtíky,

když tak někdy prohlížíte moje kopřivy,

a vím, že si odlehčíte: „Bohudíky,

jest jich málo, jež nedbají estetiky,

jako tento ošklivý!“

Přiznám se! Já nemiluji estetiku –

naopak – ta z celé duše se mi protiví,

tam, kde člověk cítí ve svých prsou dýku,

nelze přece ruce líbat vražedníku –

ne – to se mně protiví!

Nelze hledat hedváb na zakrytí hříchů,

ani nelze lotrům házet rabské poklony,

nelze ctností zváti nadutost a pýchu –

zde jen může člověk v sarkastickém smíchu

práskat lživé patrony.

Fariseům masky s obličejů rváti,

z naškrobených hlupců vyráběti hastroše,

„nedotknutelné“ tak někdy polehtati

a občas jim malý vínek z kopřiv dáti,

na stůl, plný rozkoše.

Toť můj osud, jenž mne halí v roušku bolu –

avšak vy jste všichni vinni tímto osudem,

neboť když jste stáli štěstí na vrcholu,

mně jste žluč do prsou lili – proto spolu

nikdy dobře nebudem.

A vy, velectěná, máte v tom též podíl,

že jsem neestetik bezohledný, ošklivý,

proto nechtějte, bych hymny pět’ vám chodil,

ale zdvihněte, co k nohoum jsem vám hodil –

totiž – moje kopřivy.

Jsou to sice málo oblíbené květy

(váš nosíček k nim přičichnout jistě otálí),

mně však nemusíte proto záviděti,

že je mám rád jako svoje vlastní děti

a že mne již nepálí...