VELEHRADSKÉ MOTIVY. (I.)

V šero koutu chrámového skryt

dobrácký jsem pozoroval lid,

u zpovědnic jak se starobylých tísní;

a tu zvláštní upoutal mne zjev,

do tváří mi všecka vběhla krev

nad tím, co tu páší zpovědníci přísní.

Viděl jsem, jak po zpovědi té

dívky, květy sotva rozvité,

vedle zralých žen i těch, jež dávno zvadly,

za pokání kolem oltáře

po kolenou lezly, na tváře

padaly a stříbro do pokladny kladly.

Ne, ne – nelze hledět na to dál!

Pryč s těch míst, kde na rty se mi dral

výkřik hlasitý, jejž potlačil jsem stěží:

Lide, vstaň a jařmo potupné

s šíje svrhni, jež ti na ni pne

hrstka bezcitných a tobě cizích kněží!

Vstaň a od proroků falešných

odvrať se, již po straně jen smích

z tebe tropí si, jak tebe zotročili!

Slovům lásky otevři svou hruď,

pamětliv pak toho vždycky buď,

k svému obrazu že Bůh tě stvořil milý!