VELEHRADSKÉ MOTIVY. (II.)

Šohajové statní v malebném svém kroji,

všichni od slunéčka v líci zahnědlí,

poutníků dav zbožných s hudbou přivedli,

každý chválil Boha jiném na nástroji.

A když poutníčkové zašli do kostela,

hudba opačným se dala směrem zcela:

do hospody, která první stála v cestě.

Jako očarován za nimi jsem šel.

Spustili hned skočnou. Ale běda! žel!

marně bavlnku já hledám v svojí vestě.

Rozhlížím se kolem – a můj úžas roste:

za stolem tam vidím dva jen starce prosté,

bezzubá již ústa pootvírajíce

na šumaře hledí s vlídným úsměvem,

a čím statečněji v zanícení svém

šohajové troubí, tím víc na sklenice

oni troubí též a přes tu chvíli oba

tleskají si v dlaně statně, ze vší síly.

Vysvětlení brzká přinesla mi doba:

jako tetřevi ti dobří muži byli.