Velesovi

Ó mocný, vznešený, jenž v klínu země dlíš,

zkad divem vyrůstáš, o bradě stříbrošedé

úsměvný starochu a bože náš, ó slyš

modlitbu velikých jar žertvy hořící,

jež stoupá k hrotům hor, kde hvězdy planou bledé,

jak příkrov pohřební se vine k měsíci.

Ach, sladký divotvůrče, květy rozhodíš

po stráních zelených, kde vzhoří bílé, rudé,

a spící divoženky v hájích probudíš

zas’ k tancům tajemným a vůní prosytíš

tmu hvozdů hlubokých a kouzlo zrání všude

po zemi požehnané tichem rozhostíš.

Ach, sladký divotvůrče, nivy proměníš

v proudného zlata tok, jenž vydá sladkost sklizně,

a žatvy bohatstvím své syny odměníš

za zrudlých tváří znoj, za muky bouří zlých,

za parná poledne a neúkojnost žízně,

za noci beze snů na brázdách vychladlých.

A posléz’ v slunci žhnoucím srpům dovolíš,

by klasy požaly, jež plavým ohněm září;

zbohatlé dvory naše požehnané zříš,

kde ženy vítají nás v náruč oddanou,

usuší vlasy svými vlhkost našich tváří,

rty zkojí polibky, když touhou zaplanou.