Velezpěv.

Zdráva budiž, naše matka tónů,

země česká, v lůně modrých hor,

ježto zpěvem srdce miliónů

volá v jeden blahý lásky sbor;

kam pohledneš, všecko zpěvem dýše,

skvělý palác i došková chýše,

ve všech ňadrech stejný vlaje cit,

lásky žár a blahé čaky svit.

V zpěvu českém věčná leží síla,

v něm se snoubí dávný s novým čas,

i co v mraky budoucnost zakryla,

věští srdci vážný jeho hlas;

když se na hroby svých předků dívá,

Čech si z plného rád srdce zpívá

v duchu tuše, vlast že z popele

časem vstane k slávě přeskvělé.

Zvuč, varyto, nad dávnými hroby,

nad nimiž už hvozdy šelestí,

ze tmy svolej zašlé, krásné doby,

ve tmu zaklej vztek a neštěstí;

zatluč na zem, Záboj ať nám vstane,

korouhev ať slávy větrem vane,

s varytem stůj na ní český lev:

mužnost, síla, volnost – láska, zpěv!

Zdráva budiž naše matka tónů,

země česká v lůně modrých hor,

ježto zpěvem srdce miliónů

volá v jeden blahý lásky sbor;

bratr bratru srdce otvírejme,

mužně svobody a lásky dbejme

a tasíce pádný světla meč,

zpěvem vstupme v ctnou pro lidstvo seč!