Veliká žeň.

Už ženců srp odložen, utichl zpěv,

jenž hlaholil hájem i polem;

už dozrává ovoce stromů a rév

a zmlkne ruch v přírodě kolem.

Už záhy též v svatyních kraje i hor

svůj dík za žeň dopěje poslední sbor.

Než, bratří, vy vzhůru přec! Vzpružte svou sílu!

Žeň jiná, žeň veliká volá nás k dílu.

Kde k východu, k západu, v sever i jih

se pohanstva pustiny táhnou, –

kde v bařiny zla dny nám obrací hřích, –

kde srdce po smíření prahnou, –

kde propasti nevěry zejí nám vstříc, –

ba, kdekoli v lidskou jen pohlédnem líc, –

to všecko zve: Zořte tu duchovní pole;

vždyť lidstvo – toť Boží je veliká role.

A na tu ač po celé věky už lil

Pán lásky své vláhu i světlo;

reformace pluh ač ji zdatně tak zryl,

že všudy zas slibně to kvetlo, –

ach, člověka srdce vždy hříchův je zdroj

a znovu vždy nutný jest se škůdci boj!

A čistit a vzdělávat ten lán náš lidský,

ta veliká práce nám trvá tu vždycky.

Nuž, každý se chutě jen ku dílu hlas

a vztáhni tu ruku svou k pluhu.

Jak velká jest práce, tak velký je čas

pro každého Kristova sluhu.

Co zjevit chtěl Bůh, to již zjeveno jest,

dnem každým se blížíme cíli svých cest

a žádnou tu nečinně ztracenou dobu

už nevrátí touha tvá u brány hrobu.

A nastane velká žeň poslední,

až podzim ten přivane temně,

kdy k andělu dí bůh: Pusť srp svůj a žni,

už k skonání dozrála země.

Pak pšeničné zrní od nicotných plev

u vichřici oddělí Svatého hněv,

pak blaze, kdo sám co klas zdárný a pravý

se vznese do obilnic nebeské slávy.