VELIKĚ DOBY VELIKÝ BOJ?

Milionové, v řady sražené massy,

s miliardami nábojů, blýskavých zbraní

trčících z napřažených, zaťatých dlaní,

s tisícem tisíců děl;

národy všechněch národů

z celé Evropy;

plemena různá, neznámé rasy

různobarevných těl –:

z východu na západ, z západu k východu,

z jihu i severu, z úžasných dálí,

oproti sobě a přes sebe divě se válí,

jak obrovské, všechno drtící válce,

jak vzbouřené vody nové světové potopy,

jako dvě pohoří, jichž kymácející se vrch,

spousty se hroutících balvanů

podzemní výbuch divého vulkánu

rukou šílenou na sebe strh'. – –

Všechno, co naše doba odvážně smělá

mocného, silného, krásného měla;

co velkého stvořila v bolestně jásavé muce,

v závratných snách;

čím svíjela se a trpěla, chvěla

v horečném napětí,

v mlčících tmách –:

to všechno teď, v této dějinné osudné chvíli

vyvrcholilo v nesmírné, světové válce,

v zápasu hrozném všech oproti všem.

Mohutná, obrovská pěst

velkého století práce a shonu a chvatu,

touhy a nadšení, moci a síly,

do sítě telefonních a telegrafických drátů,

do želez kolejí dovedla chytit vířící zem.

Veliké naše století přeťalo dálky

a na dosah ruky sblížilo světové díly.

Bilo kovovým křídlem svých aeroplánů

o věčnou bránu

zářících, úsměvných hvězd.

S mlčením světců a pokorou matek

– když ošetřují těžce nemocná děcka

na žhavém, horečkou letícím loži –

ve fysikální a chemické dílně

po celé noci a po dny zkoumalo pilně

veliké hmoty tajemství boží,

i strašlivé, ničivé účiny

výbušných látek,

jako královští traviči zákeřný jed – –

A to veliké století teď

slavná poznání, radostná vítězství všecka

práce své trpělivé, vznešených věd

do služeb dalo nesmírné, světové války,

před kterou užasly na krev přec uvyklé dějiny,

kterou se v základech otřásá svět!

Veliké století naše z neznámé dálky,

s radostným nadšením, po dlouhá léta

přes bouřná moře a přes poušť, mlčící step

k nohám Evropy, odvěké vládkyně světa,

sváželo nejnádhernější, nejrozkošnější zboží,

na kupy u bank skládalo zlato v bezedný sklep.

Jak čaroděj mocný, neznámý

dovedlo takořka přes noc, tajemně

vydupat náhle ze země

okolo dolů svých, před továrnami

do dálek běžící, spletité ulice

velikých, hlučících měst.

Tunami rýže a žita a pšenice

dovedlo utišit plačící bídu

svého zdvoj- a ztrojnásobeného lidu,

nakrmit jeho bezedný hlad.

Maličké, mezi sebou se škorpící celky

dovedlo národní ideou sloučit ve svazek velký,

stvořiti moderní, veliký, všemocný stát.

Nyní ta doba všechny své muže, veškeré statky

hodila s výzvou a pohrdou, lehce

války hroznému krvelačnému bohu,

pod těžkou, drtivou nohu

jak ospalý piják, jemuž se píti již nechce,

svůdné hostinské přetékající džbán,

jak sluhovi svému zmuchlané zlatky

jeho opilý, nad výhrou rozradostněný pán.

Ó veliké století, umírající po vůli boží

na hrozném, krví zalitém loži!

Bez dechu, ztrnulý, v němém úžasu

dívám se, dívám hroznou na krásu

tohoto tvého velkého, děsného zápasu.

Pln nesmírné hrůzy a němého údivu

pro úžasnou velkost, nadlidský vzmach

železné vůle a síly moderního člověka,

jichž netušil nikdo v nejfantastičtějších snách;

pro tvoji hrdinnost slavnou, jež přečká v přílivu

vybuchujících, dusivých střel;

jež necouvá, jež se neleká

pekelně vyjících, zhoubu sijících děl,

před níž je ničím hrdinnost Leonidova –:

stojím a stojím, neschopen myšlenek, neschopen slova

a toliko tuším užaslou, zdrcenou duší:

všichni a všichni jsme na řasném lemu

věčného Boha jen atom, jen zvířený prach.

Oproti vladařství smrti, zoufalství všemu

ničím je bolestné ticho jednoho, mého to hrobu.

Chápu, že s bratry a sestrami, svojí rodinou

protrpívám a prožívám hrdinnou,

osudně velikou, nově se rodící dobu;

že na tomto památném, krví zmáčeném místě

přikáže ode dne dnešního uzavřít jistě

velikou, zcela již popsanou knihu dějinnou

tajemný, odvěký, vševládný, všemocný Bůh,

a že andělé jeho, velikým soucitem tiší,

na novém, dosud neposkvrněném listě

nyní již, po jeho vůli, pomalu píší

budoucí osudy nově zrozených říší,

jež plny zas nadějí, velikých tuch.