Veliké ticho přetajemné,

Veliké ticho přetajemné,

na bílém sněhu růží nach,

srdce si zpívá, zmírá ve mně,

srdce mé bije na poplach!

Jsem jenom bílou stopou v lese

přes svahy stráně rozběhlou,

nad níž vždy touha rozprostře se

jak mocný magnet nad jehlou.

A život prostorem když letí

kalem a prachem neztřísněn,

uniká žalu ze zakletí,

v němž sen by zanik' nedosněn.

Sny svoje beru do náruče

vždy krásnější a jinačí,

na tisíce jich rozdat mohu –

a ještě pro mne vystačí.