VELIKONOCE.

Zem zachvěla se. Stuhlou hrudí její

jak teplá krev by rozlila se v ráz,

jak nový smích by vzplál jí v obličeji

a v žírném lůně plodné síly jas.

Tu praví člověk: „Vstalť jest této chvíle

a spásu nesl v srdce zdeptaná

i lásku s mírem na korouhvi bílé –

ó pospěšme a pějme Hossanah!"

Ta země jarem v léto zráti bude,

až chladný podzim žár ten uhasí,

že matce zemi holý strom jen zbude,

jejž v teplém jaře vypěstila si.

A přejdou léta, člověk zapomene,

kdo modlou byl mu dávným před časem,

snů na troskách si nový oltář sklene

a nových bohů jméno vtesá sem:

a tomu, jenž teď veliký a svatý

plá na kříži svou slávou věkům vstříc.

v den, klat kdy bude člověčenstva katy,

jak zemi v zimě nezbude pak nic.