Velikonoce.

Velkonoce – jara vání,

velkonoce – z mrtvých vstání,

co teď bol a smrti žal?

Kvítečka se rozesmějí,

srdce ta se rozepějí;

vždyť nám Ježíš vzkříšen vstal!

Vstal, vám na vzdor, pekla moci,

jež jste věznily v své noci

Jej, jenž světlo světa byl.

Směl být život poután smrtí?

Nemožno. On pouta drtí,

aby věčně vévodil.

Jím, jenž zmučen ležel v hrobě,

zkrocen satan ve své zlobě,

přemožena smrt a tma.

Jaro vůkol zpěv svůj pěje,

jaro teď i duše hřeje;

všudy radost vládnout má.

Tak již nejsme prach jen pouhý,

dojdou cíle svaté touhy

v lidu Božím kol a kol.

A již nelká nad mrtvými

s pláčem, s nářky zoufalými

beznadějný, pustý bol.

Rovy věrných jsou teď svaty,

dočasny jen všeckny ztráty,

smrt – toť krátký jenom sen.

Dnové, léta rychle plynou,

stíny hrobu záhy minou

a pak věčný, věčný den!