VELIKONOCE

Velikonoční pátek

je nejslavnější den,

je to můj největší svátek –

protože vím,

že poklady se otvírají...

V našem svatém jihočeském kraji

dojata setkávám se s ním.

Rok co rok vroucněji jdu k němu ke zpovědi

– že budu upřímná, dobře vědí

řeka a oblaka a jívy.

Veliký pátek přítel je tklivý,

na všecky cesty v mém srdci se vyptává

– (kde je však vzpomínka bolavá,

tam pohladí, neb nerad poraní) –

na všecky stromečky v mém poznání,

a dlouze

na všecky hlasy v mé touze

a nejvroucněji

na všecky obzory v mé naději...

A je tak slavně krásný náš divný rozhovor:

veliký pátek rád odpustí vzdor,

jedinou chvílí rozhřešení mi zjeví:

(neb jediné pravdy jsou pravdy chvil,

chud, kdo to neví)

rok dobrý byl,

dík, nebyl bez trní, byl velké však bez viny...

Tu slunce zvítězí nad stíny –

Krásný mír dětský na dně srdce vzklíčí:

jdu za jívami a za petrklíči,

veliký obzor vrací mi klid.

Veliký obzor! Hle, co musí být!

Žel, kdybych kouzla znala,

těm chvílím bych trvání staletí dala,

z Parcifala motiv kdy slyším znít...

Hle, v poledním tichu,

v mlčícím kraji, kde není hříchu,

poklady nabízí otevřená skála...

Já cítím, já vím,

že vejít smím,

já – „čirý bloud“ –

jehož srdce je prosto všech pout –

Tu myšlenky zdvihám až na dráhy hvězd.

Chci jíti nejstrmější z cest,

nač bát se, když láska – má zbraň?

Živote, odpusť a – raň!