VELIKONOCE.

Tak evangelia mu blesk žeh’ duší,

když vpil se zrakem v lesa tajnou hluši,

blesk slov, jež otec, matka, zbožní, doma,

zrak v slzách vyřkli chvějícíma rtoma,

blesk svatě krušící a sladce žhavý

jak z biblické mu utkvěl dějepravy,

když v úžas dětský ve škole ji slyšel.

Jak mluví k němu dnes ten les, v nějž vyšel,

jsa strážcem stádci bravu, jenž se pase?

Ah, velké noci tucha rozlévá se

teď lesem a mu duši v plamen vznímá.

Cos dětskýma, hle, vidí před očima

jak bíle rozpěněný opar jara,

šum pučení kol v stromech, v zemi hárá,

čich pupenců a mízy nozdrou ssaje

své zraky vyjeven v dál upíraje.

Číms svatým však jen usedá mu duše

a sladce známým v nevýslovné tuše?

Hle, v zrak, jenž zamžen s přízraky se střetá,

se vtisk’ mu obraz Spasitele světa,

jak v chrámě u nich, svatý, smrtí zklaný

dí: „Eli, eli lama sabachtani!“

A hoře zatopí mu útlé nitro.

Ó, vlahé, nevystihlé jarní jitro,

z chmur pokání a svatých postů šedi

jak náhle v ples zas otvíráš mu hledí!

Neb slyší zvonů zvuk, jak chví se vzduchem,

jak slavně hlaholí zas spiat byv hluchem

od chvíle, Spasitel co zemřel v muce!

Ah, těmi zvoní andělské teď ruce,

v těch zvucích znějí proroků teď žalmy,

v těch tónech šumí jásavě ty palmy,

jež Kristu v cestu stlal kdys Jerusalém.

Jak mračno vůně z paškálu by valem

jej oblehlo, hoch trne svatou bázní

a tona v slz a plesů blahé lázni

se noří v nevystihle toužném snění

v taj bezměr: Krista Pána umučení...

Na bílou sobotu to bylo v Praze.

Já ze Vzkříšení, jež jsem slavil blaze,

zas do redakce přišel před večerem.

Dům její, jenž vždy duněl v hluku sterém,

byl tich dnes – nevyšelť list odpolední –

Neb Paschy paprsk slavný shon též všední

v klid složí vele: Ruce spjat v Čest Pána!

a zpívat s druhými též Hossianah!

(Však v noci v Arimathii kdy Kristus vstane,

se stroje přece roztočí jak štvané.)

V své pracovně jsem used’ opřev hlavu

a cítě vznášet velkonoční slávu

se v tichu nezvučném jsem dumal tiše.

Jak plamen zelený tkvěl jasem čistě

v mé mysli hloh, jenž chrám jindřišský valem

již vroubil ve ulici „Jerusalém“.

A co tak sním se sladkou dumou v tváři,

hle, posel objeví se v kanceláři

a lístek podává mi pro rubriku.

„Święcone“ čtu. To po prastarém zvyku

zvou Poláci ku festu velké noci,

jejž v neděli vždy slaví za praotci.

A velkonoci svaté martyrium

jak blesk v mne šlehlo toto convivium.

Święcone... Jako z katakomb bych v šiku

zřel kráčet zástup prvomučenníků,

tak Polsky synové mi v duši svítí,

až při „Święconem“ zítra budou dlíti.

Ba, budou slavit „svěcené“ své v bolu,

ve svaté vroucnosti, zrak v slzách spolu

a vzpomínati v srdcích krev jak lávu

na pád své Vlasti nyní a dřív slávu.

Jak vždy tak dnes a každou příští dobu

v své budou doufat z mrtvých vstání z hrobu,

to „svaté“, „svěcené“, jež od hor k moři

jak věčná lampa v srdcích polských hoří,

již v slední záchvěv citů i tep svalů

k ní spějí, jako k svému ideálu.

Však „svěcené“ jsem zřel též ducha zorem

v tom krve dědictví, jež věků vzdorem

a zlobou dostal drahý lid můj v podíl.

„Kéž jemu již též Spasitel se zrodil!“

jsem vzdech’ a v neděli teď velkonoční

se propast otevře vždy v duši noční

a „svěcené“ to vznesa k Pánu světů

je s dětmi Polsky slavím v svatém vznětu.