VELIKONOČNÍ ZVONY.

Nad městem setmělým, kde lhostejně se valí

dav jako tepnami krev zlenilá a hustá,

na sterých zvonicích, jichž hrot až v nebe vrůstá,

po dlouhém mlčení zas zvony rozhoupali.

Tak zprvu tlumeně, pak jeden druhý z dáli

jak byl by posílen, kdy kovová všech ústa,

se modlit začala přes vzduchu mrtva pustá,

ty zvuky v společný se hymnus rozjásaly.

Smíš věřit, duše má, že konec je tvých tíží?

Oslaven vstane zas, kdo vydech na běd kříži?

Smíš věřit, národe, v sil nových vyrašení?

Zda mdlobu setřeseš, jíž bahní, měknou, hnijí?

Vždy mocněj, velebněj ta srdce zvonů bijí,

a přec – být zdá se dál, vždy dál báj o vzkříšení.