Velikonoční.

Ne lampy svit, ni luny záře bledá

mi k útočišti padá svízelů,

leč jarní slunce, jež se právě zvedá

nad moře domů, věží, kostelů.

Hlas zdáli zvonů, z blízka písně zbožné

se dostává mé duši za podíl –

ó Bože, Bože, zdaž to přece možné,

že v také době jsem se narodil?!

Ta svatá doba byla, jest i bude

vždy požehnána v lidstvu veškerém,

dokavad domov lidských synů bude

na dlani Boží plouti étherem.

Vždyť než to slunce velebněji mnohem

do tmy, jíž lidé byli zmámeni,

v té chvíli svaté vešlo samým Bohem

veliké slunce – slunce spasení.

A kam to slunce vniklo do tmy všudy,

ať třeba v černou lotra útrobu,

tam porazilo lesť a hřích a bludy

jak silnou stráži tamo u hrobu,

a vneslo život, kde dřív mrtvo bylo,

by naplněni byli proroci –

vždyť utrpení Krista umožnilo

nám k Bohu vzhlížet zas jak ku otci!

Co sneslo vláhy na zemi se v rose,

co bylo skal už mořem vymleto,

co přes člověka bouří přehnalo se –

a nad ním pořád hřálo slunce to;

a pod ním pořád lidí statisíce

se ukrývalo víry za valy,

za kterou s Písmem v srdci bojujíce

i životy své v oběť dávali.

Tak lpěly na něm lidstva milióny

i srdcem svým i krve obětí...

a já, a já?... ty velkonoční tóny

v můj život znějí čtvrť už století,

a co jsem já, jenž žiju již tak dlouze,

dal za toho, jenž umřel na kříži? –

ach, oko mé se v hořkých slzách pouze

po minulosti mojí rozhlíží!

A zalívá se slzami, že se mnou

i ta má vlasť má velkou podobu –

i minulosti její dobu temnou

osvítil paprsk víry od hrobu.

A nyní zas, ač k životu se zvedá,

do slavných dějin smutně pohlíží

a všudy spásu, vykoupení hledá,

jen ne jak druhdy, tamto na kříži!

Ó vlasti má, tak nedojdeš svých cílů! –

Hle, u tvých nohou leží ve prachu

ta velekniha, v níž’s svou měla sílu

a nepřátelům bylas k postrachu.

Nuž zdvihni ji, jak já ji zdvihám právě,

a buduj na ní nové stavení,

by k tvé i mojí nehynoucí slávě

zasvitlo slunce – tvého spasení!