VELIKONOČNÍ

Na mezích zelených housata,

na nebi oblaka modrá a bílá –

zima zlá, stará a vousatá

ještě nám hrozí a spílá,

a ještě kolem nás zastydlá

srdce jsou sveřepá, drsná,

duše jako holátko vratká, mdlá,

teskně se probouzí ze sna

a čeká.. Čeká na křídla?

Na horách ve službě zestárlých,

na horách hraničních větry se honí

jak čerti o závod v nocech zlých.

Čím že to země tak voní?

Voní to hlína, voní to krev –

Jidáše krev? Krev Spasitele?

A zní to hlas bouře a hromu řev,

opona rve se, či v blesku skvěle

Vzkříšení vlaje korouhev?

Pověz mi, dítě mé nevinné,

když teď tak pevně ruku mi stiskáš,

pověz mi ano nebo ne..

Jitro, jemuž tak hlučně vstříc výskáš,

i noc, s níž usínáš s úsměvem,

zdali nás spasí? zdali nás zradí?

Zdali se Jidášům ubrání zem’,

již máme rádi?

Nezbledne-li ona před Pilátem,

nevzdá-li se před Kaifášem?

Dítě se plaše jen usmívá,

ručka teď našla květ sedmikrásky.

Zkoumavě, moudře se zadívá

na ten květ zrak, v němž tolik je lásky,

Ano či ne? – Ach, pod drnem

všecko se hýbe, probouzí ze sna,

prvosenka i s devětsilem

statečně volají: Holá! Jde Vesna!

Neustoupíme! Nezhynem!