VELIKONOČNÍ

Jen zlato, modř se uzří mísit s bělí

a oblaky jak kantátu by pěly

lehkou a vlavou,

i míza hojná, sladkohořká v stromě

jak tělem krev se bouří podvědomě,

srdcem i hlavou.

A zlatem orsej svobodu svou platí,

všem pukům se lze volně otvírati

a stéblům praskat,

a mluvit těm, kdo posud stáli němi,

i vláhám jarním tiše klesat k zemi

za šumu kaskád.

Lze naznačit jen ostýchavou řečí,

těch, pokorně již na kolenou klečí,

čím prsa planou

a hledět zrakem krokusu, tak měkkým,

svůj plachý pohled vyměnit si s někým

na uvítanou.

Ze všech stran světa v souhře věčných zvonic

se čistá, vroucí symfonie roníc

po širém kraji,

jak vítr vzruší myšlenkové lesy,

strom každý ze sna lehce povzdechne si,

jak ožívají.

Vod rythmus hladký, uvolněný spěchá,

svá čela sklání podražec a lecha

jak zmatkem jaty;

jsou zření tvá i představy tvé ranné,

pel nad jívami nepokojně tane,

jsa všecek zlatý.