VELIKONOČNÍ

K veliké slavnosti jarní,

Slunce dnes vítězně vzchází,

tisíci úsměvy líbá,

tisíce úsměvů hází!

To vrbové proutky už mizí

v zeleni pod zlatem Slunce,

zpívají opět už Velikonoce

a zpívají tušící srdce –

zpívají pomlázky svižné

o vonných žaketech děvčat,

zpívají kočičky jehněd

o běloučkých ručkách děvčat –

zpívají barvy kraslic

o Žití Tvůrčí Moci,

o návratech ze Smrti v Život –

tajemství Veliké Noci.

Všechny houpačky jsou tak jásavě rozhoupány,

všechny sukénky jsou tak závratně provětrány,

tulí se pohled, zvoní smích –

a jarní vítr mi nese to do oken,

zpívaje touhy moc, zpívaje Věčna sen –

Tak slavno, teskno mi v jarní den!

V kvapíku kácí po městském dláždění,

v povyku dětí a v řehtaček klapání

srdce mé opilé slyší dnes země vzdech:

Po slunci, po květech, po kráse, po vzletech,

po hlasech básníků, by vzkřikli do dálek

o žalu mladosti, o stesku fialek.

Co řekneme dnes bílým houpačkám

a co těm vonným ručkám na provaze?

Mystický pozdrav pestrým sukničkám!

Je nám tak teskno a tak bolně blaze!

Jsou větry zpity vůní obzorů,

běloučkých, jako snění usměvavá,

k nim houpačky plesají nahoru,

k nim v smíchu řítí se blouznivá dívčí hlava.

Jsou větry zpity vůní sukniček,

jež z houpaček kmitají provětrány,

střevíčků, pentlí, copů, vlásniček –

jsou houpačky tak volně rozhoupány!

Tak vše dnes září jen a teskní v úsměvu!

Už od rána tak příjemně jsme slabí,

sny naše mají tisíc záchvěvů

a naše ruka teskné laskala by!

Smět subtilní ty ručky pohladit,

smět tknout se živůtku, blíž cítit vonět vlasy,

nad nimi k závrati se rozechvít,

polibek tichý vložit v tichých zraků řasy –

toť Věčnost as...

Snad, že nás čekají ty střevíčky divoce dupající!

Nuž skočme k nim, ať lana praskají,

my něco k pláči musíme jim říci...!

Ach, jak nám dneska v srdci veselo!

Vše voní, zpívá, i ty košíčky,

i naše střevíčky a pentle, světlý šat –

oh, jak se skotačí, jak chce se smát!

Jak září pohledy, jak svítí keřů květ!

Jak nezvykle to praská houpačka

po dlouhé zimě! Kolkolem svěží každá stromu sněť –

oh, jak je krásný Život-Svět!

Výš leťme, výš! Ať svítí pentlice!

Je život v jejich barvě jako na růžích!

Ať šat se vzdouvá, ať nám voní vlas –

je divně vyspalá dnes každá z nás!

Je nepokojno poupě v pupenu,

je nepokojno v našem živůtku –

je teskno nám.

Tak k prsům se dnes toho hocha schvět,

do jeho tmavých zraků zářně pohledět

oh, jak je smutný Život-Svět!

Ručkama moc’ někoho přiškrtit –

ó, že smí drtit jen ty provazy!

Nechť! Aspoň v zvůli ryčme, výskejme,

ať letí houpačka až do nebe!

Jak hledí na nás z dálky nesměle

ty krásné oči, snivé, bázlivé!

Smět zazářit v ně, k retu stisknout ret,

tak rychle, že by ani nezahléď

a neuhod’... ne, raděj v let –

oh, jak je smutně krásný Život-Svět!

Tak teskno bylo mi v jarní den!

V kvapíku káči na městském dláždění,

v povyku dětí a řehtaček klapání,

to vše jarní vítr mi zatančil do oken,

zpívaje touhy moc, zpívaje Věčna sen –

slyšel jsem, kterak kdes ve vonném průvanu

zakončil povzdechem píseň svou o Jaru...