VELIKÝ PÁTEK.

„Nemohu se modlit, Bože!“

před dřevěným krucifixem

zaúpěla mladá Iněz,

matka drobných dětí tří.

Její muž – ach, vrah a na smrt

odsouzen. Tři drobní syni,

nejstarší z nich, Fernandez to,

chodí teprv do školy.

„Nemohu se ani modlit!“

vzdychla Iněz na smrt bledá,

a co děti neviděly,

vyšla z jizby jako stín.

Nechápali oba mladší,

co se stalo; chápal to však

Fernandez, než i těm mladším

jaksi nijak nešla hra.

Věděl on: dnes, dnes tam v chrámě

rozhodne se otcův osud;

u Dřeva tam kříže v dómě

rozhodne jej králová.

V madridském už dómě chmurném

chmurný obřad vrcholí se;

kardinál už kleká na zem

Lignum crucis zulíbat.

Zpěv zní s kůru nitrorvoucí:

basy, jak by zem se třásla,

chlapecké v to hlásky čisté,

jak by lkala nebesa.

Zní ten zpěv jak z jiných světů,

ba jak by se jím ten svět náš

měnil v lepší, laskavější,

krásnější a čistší svět.

Ticho v chrámě hovořící,

ticho duší plápolavé,

zpěv jak vůně stoupá dómem –

kardinál už zlíbal kříž.

Po něm líbat králová se

zvedá s trůnu – v tom k ní vážně

almužník jde, na talíři

svitky černě svázané.

V nich jsou jména odsouzenců.

„V nich též jméno tvého otce!“

Fernandez mní, chrám že volá;

třese se jak osyka.

Neznám stojí v tlačenici,

vidí, almužník už kleká:

„Kterému z těch nešťastníků

odpouští Váš Majestát?“

Dech se v chrámě všechněm zaťal.

Přestal dýchat celý dóm – ó,

Fernandez chtěl vzkřiknout cítě,

že má hrdlo sevřeno.

On chtěl vzkřiknout, on chtěl úpět

před tím lidstvem ke králové,

o milost ji prositi chtěl,

jako Boha prosil už.

„Nezabíjej!“ křičeti chtěl.

„On-li zabil, odpusť jemu;

byl tak dobrý, měl tak rád mne –

nezabíjej!“ volat chtěl.

Ale nestih. Zděšen vidí:

králová si tvář zakryla,

na kolena padá k Dřevu,

pláče, pláče hlasitě.

V dómě mrtvě zaněmělém

slyšeti ten vzlykot její,

trhající, škubající

srdce její raněné.

Vzlykot, který prorval pouta

přísných starých dvorních mravů

a proniká tichem dómu

jako nocí vodotrysk.

Či to matka procitla v ní?

Či snad v duši v úkrytu kdes

stará bolest pooživla,

probudila lítost v ní?

Ruce tvář jí zakrývají,

ale duše vidí jasně,

jak ten kříž se před ní zvedá,

roste klenbou do nebes.

Na tom kříži prosvítaje

On tam visí, On tam visí;

krev mu kape z rukou, z nohou,

krev mu z boku vytéká.

Ještě duši nevypustil,

ještě oči k nebi zvedl,

„Odpusť jim,“ slyš, šeptá k Otci,

„neb co činí, nevědí!“

A pak oči snížil k zemi,

utkvěl na ní, na králové –

rozlítla se brána srdce

a králová štká a štká.

Nikdo neví, odkud pláč ten,

ale v srdci každý cítí,

za vzlykotu králové že

chrámem jde cos divného,

jak by Bolest stará, těžká,

podpírána Milostností,

brala se jím z lože smutku.

A králová štká a štká.

Štkajíc líbá Dřevo kříže,

po svitcích pak sáhla chvatně:

„Všem, všem, by i mně, mně hříšné,

Bůh kdys milý odpustil!“

Před dřevěným krucifixem

na zdi chudé jizby svojí

leží Iněz jako mrtvá.

Děti už si nehrají.

„Matko! Matko!“ Z dveří letí

Fernandez k ní, kolem šíje

uchopí ji křečovitě,

slzy jen mu hrnou se.

„Co je? Co je?“ matka sípá.

– „Já byl v chrámě!“ Fernandez dí,

zrak mu jásá, rty se chvějí,

líbá matce tvář i vlas.

„Já byl v chrámě!“ volá nadšen,

líbá matce ústa, oči,

líbá matce celou hlavu,

„Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“

Vstává matka vyjevena,

šílenost jí z očí mizí,

sklenné oči oživují,

už v nich kmitla jiskřička.

Jak by mlhy prchaly v nich,

jak by slunce vzcházelo v nich,

divá radost v nich se šíří –

chápe slova hochova.

„Děti!“ volá obrozena,

tři hlavičky objímajíc,

„děti, půjdem, půjdem zlíbat,

zlíbat rány Kristovy!“

„Já je zlíbal –“ řekl tiše

Fernandez a dodal vida

v matčiných zas očích slzy:

„Půjdu však i po druhé.“