Veliký učenec.

Byl Vám učenec kýs kdesi,

jenž znal vše, co na tom světě

žije, stává, roste, kvete,

ať to mastné nebo slané,

bezbarvé či malované,

dobré, zlé neb ledabylé,

ohyzdné neb krásné, milé;

všecky nerosty i tvory,

země vrstvy, doly, hory,

všecky luhy, háje, lesy,

všecky víly, skřítky, běsy

znal vám jest ten učenec.

A jak znal tu hvězdu naši,

tak i ostatní znal světy,

do blankytu jež jsou vsety;

od měsíce k Orionu,

od slunce k Septentrionu,

všecky komety i draky,

všecky nebes tajné znaky,

sluneční i mléčnou dráhu,

skopce, raka, pannu, váhu,

vše, co na nebi jen straší,

měl vám jako v patrontaši

v hlavě své ten učenec.

A jak tu byl ve všem doma,

tak i myšlenek on říši,

vyčerpal svou ducha číší,

znaje všecky všude vědy,

nauky i jiné bědy;

znaje vše, co v světě spsáno,

smyšleno a vykonáno;

vše, co všickni professoři,

doktoři a vědátoři

pronesli kdy svýma rtoma,

z všeho toho každé komma

znal vám jest ten učenec.

Něco však jej hrozně hnětlo;

maličkost, ba pleva pravá,

pro niž však ta moudrá hlava

div se k smrti nermoutila,

div se zhola nesfantila.

Chtěl on totiž ku posledu,

prodrati se k země středu,

což – jak známo – mnohou naci

velikou již stálo práci;

konečně mu štěstí vzlétlo:

v chaosu, z nějž všecko zkvetlo,

utonul ten učenec...