VELÍŠ.

Denně z okna na Velíše témě

hledívám a denně zdává se mi,

že se – stařec – více krčí k zemi.

Velíši, což tebe líto je mně!

Vidíš, brachu, jak se časy mění!

Pánům na hrobech, již vládli kraji,

dávno již – ach, dávno větry hrají.

Těch však – věř! – mi ani líto není

jako toho, s tvé že staré hlavy

koruna se ztrácí víc a více,

že ji roztloukají na silnice,

v prach kde „panské“ rozšlapou ji krávy.