VELÍŠSKÉ MELODIE. (4.)

Jiné trosky halí větve v šumotu,

jak by zakrývaly jejich nahotu,

jenom Velíš bez ochrany ční

u nejkrutší úpal sluneční.

Sotva tušit možno hradu útvary,

ba i mech ten na nich už je prastarý,

dva, tři zbytky vyvětralých zdí –

jiné stopy oko nevidí.

Ejhle, tak to s věkem práce člověka;

toho, jenž je sláb, to vždycky poleká,

však, když duch ni v hrobě neleží,

co i na té práci záleží!?