VELÍŠSKÉ MELODIE. (5.)

Dešť se roní pomalounku, přetiše

od oblaků nad rozvaly Velíše.

Zdá se mi, že jsou to slzy veliké,

nad obrazem bídy naší všeliké.

Vlasti moje porobená bez citu,

kde je doba, kde je sláva Husitů?

Velíš v rumech, každý vichr smí ho rvát,

a byl přece útočištěm kompaktát!