VELÍŠSKÉ MELODIE. (7.)

Tak pravidelně kopec vysoký,

a na něm trosky spíš jen tušené,

a žádný nad nimi dub storoký,

jenž mírní mechu žluť, šeď kamene,

jen vítr ječí tu, sem sletěv s mračny

jak jednou v českých pralesích vlk lačný.

Co máme ze svých dějin velebných?

jen zpomínky, jež povzdech provází,

jež nejsou hrůzou dětí hanebných,

jichž ani zde, žel nebi, neschází,

ba časem je ta stará sláva všecka

jen pohádkami pro srdéčka dětská!

Až zas se naučíme tušiti,

že v minulosti mluvě vznešené

ta mocnosť dřímá, kteráž roznítí

vzlet nadšení, jenž hroby překlene –

– pak Velíš snad i se mnohými všemi

už beze stopy srovnán bude s zemí.