VELKÁ DOBA.

Doléhá ke mně dálné hřmění

diluviálních procesů,

sopečné hory rostou v chvění

a země trnou v úděsu.

Snad slavného cos chce se zrodit,

veliké doby věčný plod?

Plaz slizký jal se krví brodit,

až v morku cítím jeho hlod.

Úklad a mrzkost, děs a zkáza,

blín na záhoně kultury,

lákavá sladu plná váza

pro noční hmyzy, pro můry.

A darmo hledám, nad čím ret by

se zachvěl krásy pocelem,

co vzroste z trosečné té setby

v předjaří zimně zšeřelém?

Co vzroste? Hrouda sladce jihne,

že sliby voní, řekl bys,

a zatím kolkolem se líhne

jen hmyz, jen prašeredný hmyz.