VELKÁ TOUHA

Cítí vždy z rána prudce,

že ji dny zabily.

Že je zas zapomenuta,

jako kdes na okně

květina v puklém květináči.

Je jí třeba, aby ji zalily

milosrdné ruce.

Čekala den, dva, čekala týden, měsíce,

čekala roky.

Ví, že žije zázrakem a že jednu chvíli

uslyší kroky,

bude přec vysvobozena.

Stále žije.

Kdo ji vysvobodí?

Kdy?

Jednou uslyší,

kterak v pavučiny, jimiž čas ji opřádá,

zamží rosa z malé konévky, –

tedy přece!

Současně vydechne: vítej,

a vece:

s bohem! a pak radostí zemře

jako ti, kteří se nedočkavše

přece jen dočekali.