VELKÉ HLUŠICE

V mém srdci, hned u zlaté dětství brány,

spí starý sad a zahrada a dvůr.

Starobou puklá věž lká do mol žalné hrany

a píseň kohoutí tam zpívá břeskně v dur.

Obloha modravá jak oko mladé chůvy

se nad kolébkou sadu něžně naklání.

Z bažantnice zní sladké žvatlání žlůvy,

života čekajícího toužebné volání.

Kaleidoskope dětství, světel mihotání,

když nade dvorem den závoje noci zdvih’,

jak šero v okně tálo v jitřním rosy plání

a v blýskavici stínů vlašťovčích!

Pak okov ozval se, jak z hlubin stoupal plný,

a dupot paznehtů kol studně staleté.

Dech střemchy u plotu pohltil zápach vlny

a stádo mečící křik novorozeněte.

Mlátička mručí za stodolou v stohu

jak zvíře, jež se budí a zas usíná.

Z kravína táhle zní řev býka jak zpěv rohu

a oslí hýkání z výklenku ovčína.

Páv na zdi parku zaskřípal v zpěv rána,

otvírající chvost jak tyrkisovou sluj,

jako by rozlétla se dětství zlatá brána,

na kterou zabušil ten mladý život tvůj.

Za plotem stojím, za nímž dům spí v klíně

ohrady dětství v propast propadlé.

Jaký to sladký stín tam kráčí po pěšině

v tom zašlém, rozbitém mladosti zrcadle?

Jdi dále, poutníku, neohlížej se zpátky

do hlubin času, soumrak padá v kraj.

Nech ráno života za zahradními vrátky.

Je brána zamčená v ztracený dětství ráj.

Nevidíš u ní ten dívčí přízrak státi

jak anděl smrti, stojící tu stráž?

Jednou ti život dal, víc nemůže ti dáti.

Na cestu v noc mlčících rtů se taž.

Jdu dále alejí a přede mnou se šeří.

Mha z polí čpí jak zhašených svěc dým.

A za mnou paví křik jak zaskřípění dveří,

jež zapadly tam za životem mým.