VELKÉ HOŘE.

Tak velkým být, jak velké jest mé hoře

ó, jak bych snadno dotýkal se hvězd

a kroky mé by překročily moře,

když jinam chtěl bych choré srdce nést.

Oblaků písně do duše bych zvábil

s hymnami nedotknutých pralesů

co bylo aby zašlo bez hlesu.

Na ňadrech prahor v den bych odpočíval

a nocí pak jak svědomí bych šel,

do srdcí zrádných hořce bych se díval

a srdcím věrným o štěstí bych pěl.

Až setkal bych se s onou, která dala

velkému hoři mému strašný vznik –

neklnul bych jí – dobře udělala –

a děkuji jí za ten okamžik.

Vždyť jenom ona cestu naznačila,

po které pouze silní mohou jít:

je v utrpení nejslavnější síla

a nejblíž k cíli cílů – zvítězit.

Zvítězit nad vším, co nám v cestě stálo

a opojit se moci velebou,

když nade vším by nejjasněji plálo:

zvítězil, Pyšný, také nad sebou.