Velké řeky – velké duše.

Velká řeka teče zvolna,

z hloubi smutně, temně hučí –

jest to píseň tichá, bolná,

jíž se velká duše mučí.

Velká řeka teče chladně

kolem květných niv a lesů.

Nekvetou jí růže na dně

a na bokách věnce vřesu.

Nahá skála v ní se shlíží

v mrazném, přísném pohrdání.

Srna k ní se nepřiblíží,

skřivan k ní se neuklání.

Potoky a říčky všecky,

v nichž se koupe vzdušná víla,

ten smích panen, šepot dětský

zhltala a pohubila.

Pohřbila v své šeré duši

pohádky a báje lesní

a teď spěje tichou hluší,

o vílách již lehkých nesní.

Je tak smutná – neuvítá,

co by srdcem v slasti chvělo,

časem pouze v ní se zmítá

utopené bílé tělo...

A tak zvolna spěje k moři

a v něm v neznámu se tratí.

Nazpět touží – bouří v hoři...

Ale už se nenavrátí.