VELKÉ ŠTĚSTÍ.

Je naše štěstí – zdává se nám časem –

tak velké, že se nemůž’ udržeti

jak těžký plod na tenké stromu sněti,

jak rybka slabým zachycena vlasem.

A tajíme dech, těsném ve objetí

se bojíme, i silnějším že hlasem

se pouto strhá, tiši jsme jak děti,

jež skryty v kout s matčiných šperků jasem.

Ó, nemluv již! Tvůj hovor je tak ryzí,

a přec, kdož ví, zda slovo jedno není,

jež přejde rty, a kouzlo navždy zmizí.

To sladké kouzlo, jímž se hlava točí,

jež kolébá nás v nových rájů snění –

ó, nemluv, jen se dívej mi tak v oči!