Velkoměstské klepy.

„Tak trochu přisnědlá od slunečního jasu

Jste, slečno, od těch dob, ba jiný účes vlasů,

Líc snědá, plnější a jaká ruka bílá!

A přece, zdá se mi, že jste se nezměnila,

jen trochu bujnější jste, zdravější než dříve;

vám venkov ruměnce zas vrátil v líce snivé

a v oči šelmovství a jakous něhu jemnou...

Dnes trpělivosť též budete míti se mnou!“

A při tom s úklonkem vstříc ke mně přiskočila,

blíž ke mně hlavičku svou těsně naklonila

nad ňadry schýlenou. Řad zoubků z rtů se blýskal,

zrak rozšířený byl, jas divný z něho tryskal,

a obě ruce své mi podávala v smíchu...

Jen klavír v sousedství se ozývá kdes v tichu

a porcellanu cink jen časem zaharaší. –

To úbor se stolu otylá služka snáší. –

„Pst, – řekla tajemně, – teď prosím vás, jen tiše;

je den, kdy matinka zas dopisy své píše,

však brzy přijde sem a na cosi se zeptá.

Jen si to považte (a stále více šeptá),

s tou její češtinou jak mne vždy rozesměje!

Tu přišla před chvílí a úzkostí se chvěje,

jak „dítky předrahé“ by asi napsat měla

a místo p vždy b z dávného zvyku dělá.“ –

A vedle v lenošku bych posadil se u ní,

mne prosí s úsměvem, sedá si do výsluní,

že slunce ve vlasech se plným proudem chytlo,

na drobné střevíčky a na koberec slítlo

a ve vibracích prach se šířil v jeho pruhu. –

Pak řekla, „vidíte, jak venkov šel mi k duhu,

a přece, k posledku, jak podzim už se blíží,

mne nic netěší, vše nudí mne a tíží. –

Ba nikdo navštívit mne nepřišel čas celý,

my často s matinkou den celý proseděly

v té nízké verandě (vždyť byl jste tam též jednou!).

A stromy, prosím vás, už všude v polích hnědnou,

a jak je poslední úroda odvežena,

jak mrazík překvapí, – co měla by tam žena?

Tu zase zatouží po velkoměstském ruchu,

po knihách, přátelích a zateskní si v duchu...

Jak? Po čem teskniti? já myslel jsem si v taji,

však řek’ jsem: „Vidíte, když podzimek jde v kraji,

já bych se toulal rád od rána do večera,

mne vždy by bavila mha, která padne z šera,

ta holá strniska a duby opadané

a sosny mlhavé, s jichž korun vůně kane,

hlas chřástalů a holá stromořadí

vzduch tak průhledný, jenž mrazí již a chladí.“

A ona se smíchem: „Tu zálibu vám přeji.

Však teď bych zvěděla novinky nejraději;

strýc oženil se zas, ten major, vdovec starý, –

a potom vdává se má sestřenice Mary

a více – počkejte, to nemohu vám říci. –

A vy ji neznáte, tu hloupou sestřenici?

Muž její hezký tak a ona šeredna je,

a při tom lakomá a na velkou si hraje.“

Pak já zas: „Zemřel ten a ta se právě vdává.

Jak překvapena je, chudinka povídavá!

A z literatury? To nejvíc ji vždy baví.

Ten jubileum měl, onen se v listech slaví,

ten drama dopsal již, v němž peprné jsou švihy,

ten zcela zšedivěl, než dočkal se knihy,

a onen za dvě stě jel prostudovat Čínu

a z Jerusalema posvátnou přinést hlínu.“

Tu ona smála se... V tom vrzly zvolna dvéře,

hned hlava v čepečku se objevila v šeře,

vlas v skráně zčesaný jí sáhal k brvám víček...

Hned ostrý zazněl hlas: „jak ty bys psala ,psíček’?“

A pak zas ku práci své vrátila se mžikem,

mne ani nezřela; a hned zas přišla s křikem

a v dveřích přivřených se ptala, jak se píše

kýs výraz spletený a odešla pak tiše.

Má hezká přítelka vše zamluvila chvatem.

Ba, je to krásné být dnes českým literátem,

a při tom šelmovsky jí zoubky z rtů se draly,

„Ba teď už do rodin jde pověsť vaší chvály

a skorem řekla bych, je číst a soudit modou, –

vždyť česká elita už těchto příčin shodou

své vzácné salony vám otevřela všecky, –“

a s tím mým basovým smích její zvučel děcký.

A náhle ze smíchu se zamyslila chvíli,

pak řekla: „s Milenkou jsme často o tom snily...

Jak verše miluje! a jak je čítá ráda!

Však často zřela jsem – a velká je to vada!

Vy z bourgoisie jste všichni do jednoho;

vy hlady nemřete, však nemáte též mnoho,

vždy tytéž koleje vás vedou cestou denní,

kde barev máte vzít, kde síly, povznesení?“

I já jsem na chvíli též zamyslil se snivý;

lesk jejích očí plál, byl suchý, žádostivý,

a já jsem děkoval za soucit její přímý,

pak děl jsem vesele: „Ba, za předešlé zimy

jste příliš čítala... Vás jaly sloky prosté,

i dekadentů verš, jenž pouhou hudbou roste,

a vy jste říkala: to šperk je ku ozdobě,

jak zdoby rakví, vás a svícnů v dávné době.

Však román, jak jsem zřel, když uchvátil vás jednou,

vám duší všecky sny se vzbouřejí a zvednou;

vás ruské schválily – tou prostou básní žití

kde rozvoj psychický se do všech nervů řítí, –

zda pamatujete, jak čtla jste „Světlé noci“?

A pak jste plakala jak dítě bez pomoci,

a proč? Tou krásou snad? Že sloh zněl chvěním bolu

a teplem podivným a utrpením spolu?“...

„A jenom považte,“ zas ona, mhouříc brvy,

„to všecko, zdá se mi, jak psal by autor krví,

a jak by prožil sám, co nakreslí tam slovy

od podivných těch žen až k tomu mužíkovi. –

Slyšel jste? Matinka se na cosi zas ptala.“

V ráz tiše odběhla a hned tu zase stála,

zas jak dřív veselá, s malinkým důlkem v líci:

„A ještě, počkejte, cos chtěla jsem vám říci!

Co tuhle Milenka? To jsem Vám neříkala?

Již večer přiběhla a tolik se vám smála,

jí počal kořit se obstárlý jakýs rada.

Však jaký pak to smích? (Já klepů nemám ráda!) –

– Což vaši přátelé? Co dělají teď právě?

Já tuhle mluvila jsem o nich na zábavě!"

a při tom schýlíc se, zhoupla se ve fauteuilu

a nožky natáhla, vlas shrnujíc si k čelu...

Ó moje předrahá! Vy byste chtěla zvídat!

V kolik kdo chodí spát a v kolik chodí snídat?

kdo nosí paruku a kdo si černí kníry?

kdo v starém svrchníku sám zašívá si díry?

kdo frak si vydluží, když v divadlo chce jíti,

neb někdy do plesu se trochu pobaviti,

neb k nakladateli, jenž knihu zas mu vrací

pro nával obrovský překrásných jiných prací?!

Ne, to vám neřeknu, já přisel zřít vás zase,

a na venkov se ptát, jak jste tam bavila se,

co lesy dělají a jak již vadnou louky,

co květin v herbáři a jaké máte brouky

a třeba známosti jaké jste venku měla –

snad by to román byl, kdybyste vyprávěla. –

Tak vy jste pravila, pan major že se žení? –

Taaak... Ještě ruku svou mi dejte k políbení“...