VELKONOCE MÝCH MRTVÝCH

O velkonocích mrtvých mých

srdce mé zvon je a tiše visí.

Až rozhoupá se, zabuší

moji mrtví se opět vzkřísí

se září dávných dnů na duši.

Hlubší jim v očích vzplá předjarní den,

v rukou jim věci se ožívat zdají,

jak to bývalo, s námi kdy žili,

když se posledním pohledem rozloučili

s jizbou a pahorkatými kraji.

Jedni mřeli, jak statný kdy rozštěpen dub,

kdy je blesk vyhléd a slepě srub’,

druzí statečně dlouho umírali,

stále se bezmocné naší lásky zachycovali.

Ale všichni, všichni,

srdce když zvonem se ozvalo

s nejvyšší vzpomínek hlásky,

vzkřísili se a v mysli nám vstali.