VELKONOCE roku 1906.

Staré Velkonoce Krista

s novým jara půvabem,

s novým kvítím, s ptactva zpěvem,

pozdravují starou zem.

Ta se v proudech světla koupá,

v hlasném zpěvu vlaštovic,

prvních fialek co stoupá

mladistvý dech slunci vstříc!

Staré symboly zas mluví

řečí svojí odvěkou,

jakoby se lidí ptaly,

proč svá pouta nesvlekou?

Kolikrát má tragoedie

očisty a výkupu

vyznít v prázdno scenerie

lidstvu v novou potupu?

Člověk, jediný syn Boží,

má být ročně křižován,

luze v posměch skován k sloupu,

poplván a snižován?

Ujařmen v hrob, vstát má zase,

ovšem, ideálně jen,

v symbolu a v písní hlase,

by snem zůstal dále sen?

Skoro hořkostí dnes plní

Velkonoce lidskou hruď,

dál tmy stojí nad propastí,

kdo chtěl říci: Světlo buď!

Svoji příroda dál vede,

staré šalby znova tká,

včela bzučí, pavouk přede,

věčná Vesny pohádka.

Úbělovým svítí květem

do cest, strží, starý hloh,

skřivan jásá, jak by v závod

za tím sluncem letět moh’.

Od pluhu skráň oráč zvedá,

před sebou zří zlatý pruh,

na hruď jemu záře sedá,

dýchá zem a voní luh.

Staré Velkonoce Krista

spřádají své báje dál:

Chtěl bys žíti? Chtěl bys mříti?

Rád mít, jak on miloval?

Duše! co tě k zemi sráží?

Proč máš věčně čelem bít

démantové o zápraží,

za kterým je Bůh tvůj skryt?

Což v sled tobě neozve se

lásky sladkým tajemstvím?

Hleď, jak z kaditelnic nese

modravý se světlý dým!

V jeho ty se ponoř proudy

a vzleť k trůnu Věčna výš,

snad ty tajné Boží soudy,

dráhy lidstva pochopíš!

Zatím v ucho tobě duní

vzdálených měst zemětřas,

kde kvet’ ráj, tam zejí pouště,

šakalů zní, supů hlas.

Všady zmar a zhouba jistá,

v základech se chvěje zem

v staré Velkonoce Krista

s novým jara půvabem.