Velkonoce v Římě

Pinie ční a obloha zkvétá

tisíci modrýma očima.

A ze všech kostelů z celého světa

zvony se slétají do Říma.

Jsou velkonoce. A melodie

jara zní vzduchem bujará.

A na chodníku své víno pije

lid římský. A zní kytara.

Je Zelený čtvrtek. Jsou zelené stromy

a vyprané nebe nad tím vším.

A všude jsou ověnčeny domy

dnes prádlem čistě vypraným.

Kytara zní a z ní se řine

kejklířská vlašská romance.

Je to, jako když někdo hyne

a trochu jako by do tance.

To srdéčko něčí svíjí se v křeči

a trpí a marně miluje.

Však je v tom souzvuk, neb v italské řeči

se láska se srdcem rýmuje.

To ovšem by mohl každý říci –

však skutečně voní fialky!

Jdou po ulici královští kyrysníci

a smějí se překrásné Italky.

A na perutích jarního větru

rodná vesnice letí sem.

A Svatý Otec ve Svatém Petru

nám hříšným lidem žehná všem.

Jsme všichni hříšníci. A radost je velká.

Jen ty jsi nějak nápadný.

V městě, kde nikdo se netrápí, nelká,

co chceš, ty cizinče záhadný?

Pij zdejší víno a jdi mezi davy

a míchej se ve zdejších lidí ruch,

však Bůh, jenž zde zmrtvýchvstání slaví,

to přece není ten tvůj Bůh.

Proč jsi sem přišel z jiného světa

se svýma bledýma očima

v čas velkonoční, kdy aloe zkvétá

i zvony se slétají do Říma?

„Vím, nedovedu se vmísit v davy.

Však na mne si s tím nepřijdeš!

Mnohých jsem národů poznal mravy

a jejich města viděl též!

Vím: jsou zde dnes zvonů miliony,

však proto jsem sem nepřišel.

Jen vědět chci: kde jsou zde loučeňské zvony?

Už jsem je třináct let neslyšel.“