VELKONOCE

V kostelích boží hroby. Černé barvy.

A zvony mlčí. Pašije se pějí,

a tuční kněží rudnou namáháním.

Hle, paměť velikého vykoupení.

Ach, jak se tenkrát asi všechno sběhlo?

Po vískách, městech, člověk bez domova

prostičké duše burcoval a sváděl

k protestům proti mocným toho světa.

A ti ho lapili a na kříž vbili.

A kolo dějin jen se otočilo –

duch lidský, fantast, sbásnil spoustu legend

kol zjevu jeho, mystikou je opřed,

a mocní toho světa vše to dali

co kámen základní pro budovu svou,

zavedli řády, zákony a tresty,

neb na lid vezdy musí býti přísnost.

Tož trestalo se. Kolik bratrů tvojich,

ty neznámý Člověče galilejský,

vydechlo duši na hranicích, skřipcích,

v žalářích, bitvách, blázincích a jatkách!

Pro jméno tvé a ve tvém jmeně. Nikdy

nad zjev tvůj lidstvo sobě nevysnilo

ničeho vábnějšího, světlejšího.

V svých dějích nemá nad tě básně větší –

a nikdy ničeho tak neplatilo

svou krví, vzdechy, strázní, zotročením,

tmy bědami a zešílením mozků –

jak tuto nejskvělejší báseň svoji!