VELKONOČNÍ JITRO

Jenom ještě okamžení,

jen co svitne úsvit denní,

co by luny oblouk znik’,

touho, ještě okamžik!

Jen co rosa chytne září

jako svíce na oltáři,

jen co zanotuje ples

ptactvo: „ejhle, Velekněz!“

Rozevře se hrobu země,

rozhoupá se srdce ve mně

jako velkonoční zvon,

najde nejsladší svůj tón!

Nebe, země, co má hlasy,

v jeden hymnus světa spásy,

v jednu splyne epopej,

slavit tisícletý děj! –

Velkonoce! v chaos světa

jak zní epopej ta,

umlká v ní válek shon –

prostřed nás, hle, stojí On!...