VELKÝ ODVOLÁN...

Zvony ze spěže se rozhoupaly,

černé prapory se rozevlály –

a hned pláčí srdcí zvony,

miliony...

Srdce o zvon srdcí buší,

černý prapor vlaje v milionech duší,

vlaje s duší chat i věží,

nad nimiž dnes černé mraky běží.

Ještě včera jenom úzkost chodila tu vratká

po špičkách a se rty sevřenými,

zorničkami pátrající zvětšenými,

naděje zda navrátí se sladká,

která ještě předevčírem v usmívání

těšila jak úsvit ranní,

že ten Velký, po němž žnečka žití sáhla,

ještě odsune ji jako jindy prve...

A tu náhle černá mrákava se stáhla –

naděje svit nevrátí se – slzí déšť se lije –

srdce zvon již v naříkání bije

nářkem krve,

Velkého že odvolal si z Lán

Svojí do hlubiny věčný Pán...

Odvolal... Však cítíte, že klidný zrak,

věčně zkoumavý a zamyšlený,

nezhasl, že nezakryl ho smrti mrak,

nezhalily rubáše ho pleny –

dál že na vás spočívá a dál se dívá

na vás všecky, na vás miliony,

duší na pohnutky, myšlenky a sklony

jako všech vás věčná stráže živá.

Cítíte však také, že i vážný hlas,

který zníval jako zvonu znění,

dále zaznívá a volá vás:

„Hlavy vzhůru! Každý ke své práci denní!

V ní buď celým mužem každý muž,

v ní buď celou ženou každá žena –

každý čestným činem vlasti služ,

jíž zas volnost dána vytoužená.

Já se na vás budu věčně dívat,

vaši na práci a na domy –

však i hlas můj vždy vás bude vzývat,

věčně mluviti vám k svědomí:

Každý poctivě plať dluh,

který uvěřil vám Bůh!

Všichni věrni buďte, nikdo sketa –

s vámi jsem až do skonání světa!“

Cítíte, že nezahynul,

na věky že s duchem národa jen splynul

jako Amos, jako Hus –

v času úprk, v času klus

v nás že bude, v příštích pokoleních,

v našich touhách, v našich zápoleních,

v každém zdravém kvasu

našich příštích časů –

a čím velkým bude minulosti zvon

zníti nám i dalekého příští dětem

napomenutím i vznětem,

v tom že věčně bude znít i On,

náš Washington...