VELKÝ OKAMŽIK

V té nekonečné, těžké závrati,

jíž ohluší tě kolotavý svět,

v té opojné a sladké závrati

jež k srdci země rve tvou duši zpět,

v té bolestné a plodné závrati,

v níž tvůrčí žízní slyšíš srdce pět’,

v té chvíli, kdy v tvou bytost zšeřelou

stín boží zasáhne a do hlubin tě vzruší, –

v té nekonečné, těžké závrati,

kdy z nitra sopečného lávou vyvřelou

tvůj zdivočelý život hněvně kruší

jas nadějí, – se náhle navrátí

zas’ k tobě dávný velký okamžik

a usmíří tvou duši!

Bez hlesu odevzdaně umírali v boji!

Na smrt šli s úsměvem!

Oddaná pokora – ta byla jejich zbrojí!

A krví sytili nenasycenou zem’

pro velkou lásku svoji!

Daleko široko jich těla pokosená

na pláních žitných kvetla.

A zříce nebesa nad sebou otevřená

šli do věčného světla

druh v druha zavěšen jak průvod svatební!

Viděli nesmírnou poušt lidskou v soumraku,

v němž zetlí nenávist dřív’, než se rozední,

věřili zázraku!

Teď zřím je zřetelně, jich rozeznávám tváře,

zřím tebe, jenž jsi pyšně prapor nes’,

tys dělo řídil, tys pod svým koněm kles’,

tys volal polnicí, tys v útok velel jaře, –

vy bratři nesmrtelní, v svých vozech když jste spali,

jak malé děti, ruka v ruce, snící

o rodné zvonici nad vsí tam v známé dáli,

svátečním zvonem znící!

Když v nekonečné, těžké závrati

života úporného zmáháš drsné dny,

když cesta zarůstá ti, osud nevlídný

tě hostí úskoky a rozbitými sny, –

tu síla bratrství tě vláhou zaleje,

všech známých zraků svit ti srdce zahřeje,

stisk rukou ožije v tvé dlani studené!

Za noci měsíčné pak beseduješ s nimi

jak kdysi.

A toužíš vpíti v sebe zraky vznícenými

jich nesmrtelné rysy.

A sepneš posléz’ ruce znavené,

bys za veliký svatý okamžik

vzdal Bohu dík.