Velký pátek.

Vlast naše velký, tichý chrám,

v něm vysoké oltáře

a národ v prachu kleče tam

na prsa sklání tváře.

To ticho dumné, hrobové

tak zbožné city rodí,

jak tušili by duchové,

že Bůh tu s námi chodí.

Oltáře velký bílý kříž

na černém rouchu kryje

a pohnutým kněz hlasem již

čte národa pašije.

Stranou pak velký, temný hrob

své hrůzy rozesílá,

pomník to truchlých, dávných dob –

hora to kletá, bílá...

Tam národ s čelem zastřeným,

s vzdechem se mutným kloní

a velkou okem skaleným

tu na zem slzu roní.

A líbá svatou onu zem

a prsty v ní má vryty,

jak by chtěl v bolu zoufalém

z ní vyrýt poklad skrytý.

Již dozněl čtoucího tu hlas

a národ ještě klečí;

jak by ho nehnal z chrámu čas

ni mocné slovo něčí.

A klečí v tichém modlení,

za slzou slza kane –

i čeká, až o vzkříšení

též jeho spása vstane!