VELKÝ PÁTEK.

Je velký pátek, Kristus umírá.

Tvář slunce pohltily černé chmury,

tmy hrůzy smrtelné se níží s hůry

a bolest sáhla k srdci vesmíra.

V noc děsnou obrátil se jasný den,

jen bílé tělo Krista svítí do ní,

tvář smrtí zmučená se k prsům kloní –

a pod křížem zní věrných pláč a sten.

A z hrobů vyšly stíny svatých těl –

jich zjev byl výtkou mocným toho světa,

že na kříž vbili věštce z Nazareta,

jenž lásky zákonem je spasit chtěl.

Pak tělo uložili v hory klín;

stráž silnou k hrobu postavili kněží

a okem nenávistným hrobku střeží,

by nepřišel Ho vzkřísit cherubín.

A přišel věrných Jedenácti řad,

a se ženami Maří Magdalena –

ó, tvrdě vypíná se skalní stěna,

a z hrobu Svatého jde smrti chlad.

„Proč duch Tvůj, Kriste, vzletěl k výsostem?“

zní ženy pláč, jež na zemi je v křeči,

i vzdechy druhých, již tu řadem klečí –

však hrobu kámen hluchý jest a něm.

A přišli obtížení tíhou vin,

hle, k Magdaleně klekla hříšná žena,

i publikány řada rozmnožena –

a k Jedenácti přistoup’ zrádcův stín.

A přišli obtížení tíhou dní,

kdož hladoví jsou, zmozolených rukou,

i myslitelé s pochybnosti mukou –

a všichni, kdož jsou tady poslední...

Viz, před Tvým hrobem valný zástup vzrost’,

ó, Pane, kdy se připozdil čas denní,

a čeká v srdcích Tvoje na vzkříšení,

jenž chudý byl’s a pýchy mocných prost.

Zde před Tvým hrobem v strasti nejvyšší

my všichni bídní lkáme, ruce spjaty:

ó, v našich úzkostech nás utěš, Svatý,

vstaň, narozený z ženy Ježíši!