VELKÝ PÁTEK

Bolest za bolestí když nás porážela,

že jsme krváceli z nových, nových ran,

krvavý že pot jsme stírali si s čela,

když nás oblétalo krákorání vran –

mnili jsme, toť naše Golgota je ztmělá,

s křížem vedou nás již ze Svobody bran.

Toť náš Velký pátek, mnila úzkost naše

hledíc, naděje kde prýští prameny;

Vzkříšení že přijde, doufali jsme plaše, –

zatím byl to teprv čtvrtek Zelený:

zrada pro žoldnéře spěla, pro palaše,

jímali nás, tiskli zloby rameny.

Velký pátek teprv přišel plný hrůzy

po úzkostiplné, soudné po noci –

s těžkým dřevem kříže jdeme prostřed luzy,

Šimon Cyrenejský nikde k pomoci;

v utrpení sami sobě jsme jen druzi,

s křížem na popravu hnaní otroci...

Hřeby pronikají v údy za popravy,

zříme, vše jak mizí, več jsme doufali –

v bolu za Svobodou obracíme hlavy,

nežli smrti stín nám oči zakalí...

A přec ještě v smrti cos nám v duši praví,

Vzkříšení že přijde, kámen odvalí...