VELKÝ PŮST.

Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli

a hověli si, božích darů syti,

na dvoře čistém při okrouhlém stole.

Před námi pažit vonného byl kvítí.

Po kávě chutnal doutník. Kouřili jsme

a poslouchali, hostitel jak milý,

stařičký pastor, Sládkoviče četl,

a staré líce jak se rozohnily.

A paní pastorová k muži sedla

a mlčky pletouc, tichounká tak, čistá

– květ v album uschlý, jenž nepozbyl barvy –

plést přestává, slov hlubší slyšíc místa.

Dvě krásné dcery tiše uklízely

a uklidivše za stůl s námi sedly,

pozorně slouchajíce věštná slova,

a chvílemi zrak velký, třpytný zvedly.

O starší zvěděl jsem, že zasnoubena.

Stál za ní on, k ní oči upíral,

on, básník země své, jež porobena,

a lidu, v porobě jenž umíral.

A u pastora kmeta syn též seděl,

mladistvý theolog, tak přísný, vážný,

a stará matka občas se zálibou

svůj pohled k němu vznesla dobrý, strážný.

Dech vál, jak se slunce by láva tekla.

Od svitů slunečních byl blankyt bílý,

stál nepohnutě, přece však se zdálo,

že s rozechvěním nad náš stůl se chýlí.

A pastor četl. Hlas se pružně vlní,

tu chví se žalobou, tu bouří hněvem,

a dumný zrak mu zanícením plane.

Vše mlčí jako v chrámě, jato zpěvem.

On „Velký půst“ čte, líce jemu zbledly,

hlas mocný div že neselže mu časem.

On vráskovitou ruku zvedá k nebi

a věštbu hlásá projiskřeným hlasem:

„Hotovi buďte, připraveni stále!

Muk velkých přijde ještě Velký pátek

zběsile vzkřiknou volnosti všech vrazi,

a potom – ? Velkonoční slavte svátek!“

A hlas mu v hrdle vázne, muži mlčí,

stařičká paní slzí, mne krev pálí,

a krásné pastorovy dcery velkým zrakem

se zahleděly do šedivé dáli.

Sní o budoucnu, o tom velkém svátku.

Té starší snoubenec též v dálku zří.

Sní o tom Velikém muk velkých pátku,

zda po něm národy se pobratří.

A oba myslí na svůj vonný svátek,

kdy šťastni z chrámu překročí svůj práh –

přes bouřlivý muk velkých Velký pátek

jim duše po jasných jdou výšinách.