Veltruský park.

Zde bylo to – již vzpomínám,

jak pustil se čas v cval

od oněch dob, co zde jsem sám

čet’ poprv Locksley-Hall.

Já na prahu stál mladých let,

vše byla tužba, vděk,

park stíny tměl se, voněl, kvet’,

a tu jsem k sobě řek’:

Za třicet let zas přijdu sem

a zas tu budu číst,

los jakým skutkem, jakým snem

popsal mi žití list.

A stinný park v své paměti

jsem Locksley-Hallem zval.

Dnes přišel jsem po třiceti

zas ve svůj Locksley-Hall.

Jak bylo tu, se obracím,

vše staré hledám zas,

a úžasem se potácím,

čas oba změnil nás!

Park plný stinné nádhery

dlouhými vedry spráh’,

jak splihly keře veškery,

květ v kalichu měl prach!

A s dubů, s kterých splývalo

kdys bejlí v kyticích,

až brčálem svým zpívalo

v směs větví kypících,

list suchý těkal trávníkem,

v předčasný hrob on kles’,

víc havranů mrak s povykem

se v mračno nepovznes’!

Neb na všecko tu prstem svým

Čas všemohoucí psal,

že nepoznal jsem, ni můj rým,

náš mládí Locksley-Hall.

U starých všech jsem stanul míst,

kde hoch kdys’ verše snil,

a všady jen ten sžehlý list

mi v kroku zašustil!

Tu velký pocit lítosti

se v moje srdce vdral,

když pustý zřel jsem v spráhlosti

svůj starý Locksley-Hall.

A tu jsem cítil dvojnásob,

jak oběma zahrál čas,

a nechal troucheň, prázdno, hrob

a veršů vyznělých hlas.

A já zřel celou mladost svou,

jak zpět mne lákala,

pod prachu tíhou dusivou

ta hořce plakala!

„Vím, starý brachu, dobře vím,

své stáří s mojím spoj,

jaks’ neměl sprahnout – lakomstvím,

když vod ti vzali zdroj.“

Tvých netykavek odkud svět

má svěžest novou brát?

A rudbekie v zlatý květ

jak mohou takto vzplát?

Obrovských vrbic thyrsy jak

se mají u vln vznést,

vždyť kde zbyl květ – jak mrtvý zrak

u prašných civí cest!

Kde pávi táhli ve ose

chvost modrý s očí stem,

jen jedno pero lesklo se

na písku nečistém.

Bažantí domek prázdný zel

a s draky na štítech

jak odhozená hračka zřel

v polední jas i žeh.

Mars pohmožděn zle na líci

se díval tupě v dál,

žeň rudých listů v přilbici

si letem nachytal.

A jen ta sfinga u vody

svůj věčný snila sen,

a nad rulíku jahody

vzlét tetřev vyplašen.

Můj Locksley-Hall! Kde břečťanu

proud halil plot i hráz,

a lijany kde z platanů

svůj travou táhly vlas!

Zda nejsem jak ten zpráhlý hvozd,

se duše svojí ptám,

jejž míjí havran, míjí drozd,

jenž v slunci dumá sám?

Ó parku, tobě zdroje vod,

mně vzato mládí mé,

zda znovu v svěžest, květ i plod

se oba vrátíme?

Pod strání vlaku ostrý hvizd

se táh’ jak srdcem nůž

a úzkost zela z prázdných hnizd,

děs prochvěl lesní hluš.

Ó dnové čistých radostí,

kdy života strom kvet,

ó parku můj, ó mladosti,

víc nepřijdu k vám zpět!“