Ven!

Šumí stromy, šepce mlází,

bují každá mez,

křepelice štědře hází

s hrdla „pět peněz“;

oko hoří, srdce zvoní,

v šíř i dál se klasy kloní,

s nimi květů směs.

Do jetele z úlu chvátá

roj mladistvých včel,

každá jako krůpěj zlatá;

spěš, čas nadešel!

Uzříš jara nové divy;

zpěvné řeky, zkvetlé nivy,

stromy jako běl.

Ven, v ta kouzla plná zpěvů,

neotálej jen,

při lahodném slunce zjevu

zkvete i tvůj sen;

hleď, vždyť zkvétá všecko všude –

ne-li růže, zvonek bude...

V slunce, v radost, ven!