VEN.

Ven, do polí jdu rád, když slunce hýří v nich

a proudy světelné se v dálky rozlévají.

Na mezi ulehnu upokojen a tich

a klidně poslouchám, co se mne květy ptají.

Prahloupé otázky o tom, co není již,

prahloupá zvědavost, již nutno ignorovat –:

Kde cíle teď jsou tvé, kam nyní zamíříš

a kterou stranu chceš mořem života plovat.

Neplovu, nemířím. Jsem zde – co třeba víc?

Má duše říší mou, mé smysly poddanými,

jsem cíl i začátek, jsem všecko a jsem nic

a trvám prací svou a myšlénkami svými.

Odloučen ode všech chci o samotě žít

bez Boha, bez ďábla a efemerních slastí

a jednou ranou pak sám všechno ukončit

bez slávy, efektů a hlavně bez soustrasti.