Věnec.

Znám já slávověnce

ze zahrady Boží,

v témě oslavence

Bůh je v ráji vloží.

V nich se vonné růže

vnadou rajskou pojí,

poupěti však lůže

svorně obě strojí.

Jedna bělostkvoucí,

prosta všeho kalu,

druhá rudožhoucí

božském ve zápalu.

Mezi nimi ladné

poupě zelená se,

poupě neuvadne,

v jaré stkví se kráse.

Bílá růže jesti

čistá v Boha „víra“;

víra dráhu klestí

k Tvůrci všehomíra.

Růže ohněm vzňatá

božskou značí „lásku“;

splétá láska svatá

Tvůrce s tvorem pásku.

Poupě v růží středu

„naděje“ znak spasné;

v hoři dává stredu,

ve tmách nevyhasne.

Naděj’, lásku, víru

ve hrudi kdo chová,

tomu věnce míru

božská ruka snová.