Věnec z myrty uvitý na den zasnoubení.
Co syn vyšších rájů třikrát blaze
Žije, komu výrok božstva přál,
Jemuž dáno po života dráze
S duší drahou, milou plouti v dál.
Teskno, ouzko v srdci chodce bývá,
Samoten jenž žitím putuje,
Smutným okem tiše kol se dívá
A vždy sám a sám se spatřuje. –
Dnes však duším, ježto Mílek pojí,
Čistě hoří svíce Hymena,
K zlaté budoucnosti se jim strojí
Naděje ratolesť zelená.
Dnes se před oltářem v požehnání
Dvou srdcí splňuje vroucí přání;
Lásky staví se dnes pantheon,
Ona Baucis, on v něm Filemon. –
O jak trudno srdci jesti,
V samotě-li vadne vám;
Může-li slasť tomu kvésti,
Kdo nevstoupil v lásky chrám?
Tomu nesmála se ústa
Růžná zory života,
Komu ňádra úží hustá
Mlha a mrtvá pustota.
Nerozdvojnou protož páskou
Vyvolence poutáme,
Čistou nelíčenou láskou
Jejich svazku žehnáme.
Neb blah dům, kde řídí,
Stará se a klídí
V ctnosti neproměnná
Jemnoruká žena:
Ve všech dobách stejné
Slunce blahodějné
Domácího nitra,
Včera, dnes i zítra.
Vítej nám, ó něžná lásko!
Ty’s dvé srdcí spojila,
Spasná, blahá nebes krásko!
Ty’s oheň roznítila.
Veď oba, lásky anděle!
Labyrintem světa zlým,
A vroň v oudy síly vřelé,
Uveď je ku chrámům svým!
Muži ctěný,
Nám vážený!
O zavřeném ráji
Měl jsi posud zdání;
Ráj Ti otevřelo
Děvy milování.
Dej i dále nebe blaho Tobě,
Nestorovy dny žij s chotí svou;
Blaze plyň Tvé žití v každé době
Jako potok květnou lučinou.
Nech ať nezná strastí, zhoubných vírů,
Nech ať plyne činně v svatém míru.
Ten, jenž moudře řídí všecky světy,
Ten Tě osloň září sluncí svých,
A syp na Tvé drahy vonné květy
Rostlé na paloucích blažených!
Štěstěna ať se vždy na Tě směje,
Ať se vzdálí navždy trudu mrak,
Ať jen blaho v srdce Tvoje leje
Na poupátka lásky pravé zrak!
Libých mravů, překrásných věd synu!
Zdráv buď, zdráv buď v dálším žití klínu,
Ty jsi zvolil vyšších slastí zdroj –
Nektaru Ti podej nebes číši,
Jehož hlas Tvé srdce rádo slyší,
Losu ránu s chotí věda zhoj!
Koluj číše! – pokud nezahyne
Láska, věrnosť, toť modlitba má!
Láska blahem mladosť nám ovine,
Věrnosť však nám stáří ochvívá.