Věneček.

Šel jsem k své děvence,

Aj tu z kvítí

Ona kolo věnce

Počla víti.

Vzala konvalinku,

K růži dala,

Lejčím fialinku

K ní připiala.

Vzala kvítí, listí

Rozmanité;

Vše ve věnec čistý

Bylo svité.

„Ke mně blíže sedni!

Mně pravila,

Na to sem pohledni,

Co jsem vila.

Barva, patř! růžinky –

Jest milosti;

Barva fialinky –

Jest věrnosti.

Na kom se ten věnec

Bude stkvíti,

Ten jen můj mládenec

Může býti!“

Na mne hlédla vřele

Modrým okem:

Já klek’ před ní směle

Jedním skokem.

„Nech, jsem zvolal, věnec

Na mně stkvíti,

Líno! Já mládenec

Tvůj chci býti!“

Tvář jí plamenala

Uzarděním,

Věneček mi dala

S políbením.

„Čistý jest co nebe!

Z ust jevila,

Miláčku pro tebe

Jsem jej vila;

Fialy spanilost

Růži líbá,

V obou věrná milost

Se kolíbá!

Nejen tobě kvítí

Dám v tom svazku,

I co z něho svítí:

Věrnost, lásku!“

Pak jsme se objali

V sladké době,

Věčnou přisahali

Milost sobě;

„Věčně Tvá! Tvůj věčně!“

Jsme zvolali,

Hodiny všetečně – –

V tom cinkaly.

Vytrhly z krásného

Mne ze snění –

Slast předc cítím tvého

Políbení.

Sen to byl jen sice,

Sen májový:

Kéž mě těší více

Sen takový!