VĚNEČEK BOŽÍTĚLOVÝ

Věneček z pomněnek si nesu;

ta slavnost vždy mi vyvolá

vzpomínku sladkou, plnou plesu

a srdce rázem vzplápolá.

Je všecko v něm, co bylo kdysi,

ta víra, láska, naděje,

zpěvy se spolu s květy mísí;

přesladký svátek duší je!

A je to jako zasnoubení

pro zem i věčné pro nebe

a jiného už pro tě není,

dva ohně, slité do sebe!

Jak rozloučit ten dvojí plamen,

když jeden druhým pohlcen?

jak vyvinout se z těchto ramen,

kam jsi byl vroucně uchvácen! –

Věneček z pomněnek – jak ti je?

líbezná chvíle nejsladší!

prstýnkem snubním ruku vije,

však kol duše se otáčí! – –